Zazní-li, že je zvíře „kuní“, tak se většina zejména začínajících chovatelů od zvířete „odvrátí“ jako od výsledku chovatelského pokusu, který se nepovedl. Zazní-li „sable“ tak leckomu možná název zní trochu cizokrajně a vznešeněji, než obyčejná kuní, ale se znalostí standardu, kde se ani sable nevyskytuje, i tato barva, respektive toto pojmenování barvy, bude budit nedůvěru.

Zkusíme si tedy teď zodpovědět otázku co je kuní, co je sable a následně také otázku, zda je opravdu třeba je zatracovat či zda mohou být k něčemu dobré a k čemu. A pokud je nezatratíme, tak si možná i řekneme, co může být na takové kuní / sable záludného.

V minulém článku jsme si toho řekli o kuní / sable docela dost. Řekli jsme si, jak a podle čeho jí někteří chovatelé rozdělují, k čemu je dobrá a jaké jsou s ní spjaté záludnosti. Řekli jsme si také, že jde o barvu neuznanou standardem. Možná by bylo dobré doplnit, co brání tomu, aby kuní uznaná standardem byla, i když to asi už vyplynulo z minulého povídání. Kuní je totiž vlastně souhrnné označení pro zesvětlenou černou, jenže skutečný rozsah odstínů, které může kuní mít je široký – od šedavohnědé po skoro černou, také barva očí se může u dvou kuních značně lišit. Proto stanovení, jak vlastně by uznaná kuní měla vypadat, by bylo značně problematické, a dá se předpokládat že se k jejímu uznání přistupovat nebude. Na druhou stranu – dnes již jsou stanovena přesná pravidla pro uznávání nových plemen a barev, takže pokud by si někdo v ČR chtěl dát tu práci a podařilo se mu odchovat podle pravidel požadovaných pro uznání patřičný počet kuních morčat, pak bychom se i uznání kuní zřejmě dočkat mohli.

V posledním době se mezi chovateli opakovaně rozebírá otázka, zda je možné, aby se po šimlovi narodil dalmatin a po dalmatinovi šiml. Tedy zda je to geneticky možné. V praxi se to totiž bezpochyby děje. Takže otázka spíš zní, zda šiml po dalmatinovi není nestandardní dalmatin. Jenže proč označovat krásně standardního šimla jako nestandardního dalmatina proto, že má jednoho z rodičů dalmatina?