Morče - ideální zvíře na mazlení?

Ráda bych se opět podělila o některé názory německé chovatelky Christine Wilde – tentokrát se týká tématu „morče jako mazlík“. Samozřejmě netvrdím, že paní chovatelka má absolutní pravdu, ale… musím říci, že z větší části s ní souhlasím. Potvrzuje to i moje vlastní pozorování a chování mojí samičky Mišky. Nutno také doplnit, že napsání tohoto článku prý předcházel desetiletý výzkum a pozorování chování morčat (připomínám, že autorka je vědecká pracovnice a má na kontě už pár knih – nejen o morčatech). Při jeho čtení jsem si uvědomila, že chybou nejspíš bude, uvažujeme-li o chování a pocitech morčat z našeho lidského (a asi i trochu sobeckého) hlediska. Pokud tedy máte zájem, můžete se na problematiku mazlení prostřednictvím tohoto článku podívat i z morčecího pohledu… Pro úplnost uvádím zdroj, kde článek naleznete v originále: http://www.diebrain.de/Iext-kuschel.html

DCuj 
3.10.2008


Morče – ideální zvíře na mazlení?

Morčata jsou prodávána s tím, že jsou to milá, nenáročná a hebká zvířata na mazlení. Svým oblým tělíčkem, milou povahou a velkýma očima připomínají plyšové hračky a tím člověka přímo vybízejí, aby je vzal do náruče a pěkně je pohladil a pomazlil se s nimi. Zvedání a mazlení si tato zvířata většinou nechají líbit. Sedí tiše na klíně, mnohdy dokonce zavírají oči, když je člověk hladí. Pokud jsou denně vyndavána z pelíšku a člověk je hladí, češe a mazlí se s nimi, jsou u toho klidná, rozvalí se a roztomile povrkávají.

Opravdu se morčatům mazlení líbí?

Podívejme se, jak se morčata chovají ve skupině k sobě navzájem: 
Již od narození jsou morčata „hotová“ zvířata, jen v malém provedení. Rodí se osrstěná, mají již druhé zuby a okamžitě po porodu otvírají oči, za pár hodin mohou dokonce přijímat i tuhou stravu. Matka je sice až tři týdny kojí, ale intenzivnější péče o potomstvo se prostě nekoná. Mláďata se k matce ve spánku těsněji tulí pouze v prvních dnech života, již za dva týdny tuto potřebu většinou nemají. Matka je intenzivně čistí pouze během prvních dnů, většinou během kojení nebo krátce poté, a to téměř výhradně v oblasti zadečku a břicha, čímž povzbuzuje činnost jejich střev a vylučování. Mláďata se od narození umí o svou srst starat sama, pouze jedinkrát je matka celá očistí – a to hned po porodu; mnohá mláďata to dokonce za matku dokončí a dočistí se sama, zatímco ona mezitím přivádí na svět jejich další sourozence. Již ve stáří dvou až tří týdnů se mláďata osamostatňují, tulí se čím dál méně a brzy se z těchto chlupatých uzlíčků stane to, čím zůstanou po celý zbytek života: individualisté, kterým může být mazlení zcela ukradené. 
Dospělá morčata spolu ráda odpočívají v jednom úkrytu, dává jim to pocit jistoty. Ale i tak si zachovávají odstup. Mezi dvě společně odpočívající zvířata by se vešla minimálně dlaň, mnohdy leží od sebe ještě dál. Morčata na rozdíl od myší, potkanů či králíků nerada odpočívají přitulená těsně k sobě. 
Výjimkou může být situace, kdy mají málo místa nebo nedostačující či nevhodné úkryty, pokud jsou ve stresu nebo mají strach – tehdy se k sobě těsněji přitulí, aby získala větší pocit bezpečí. Bezpečí, které jim poskytuje skupina, je pro ně důležité, ale tělesný kontakt vnímají spíše jako nepříjemný. 
Pokud pozorujeme větší skupinu morčat v dobře strukturovaném a velkém výběhu, vidíme, že všechna zvířata si ke spaní vybírají svá vlastní místa. Přiblíží-li se k nim jiné morče příliš blízko, zvedají hlavu a hrozí mu, aby si zachovalo odstup. Pokud se blíží morče, které zaujímá vyšší místo na společenském žebříčku, uvolní mu podřízené zvíře místo. Dotkne-li se (třeba i náhodou) jedno morče druhého, uskočí, začne kvíkat a okamžitě hledí, aby získalo patřičný odstup. Dokonce i když morčata společně utečou do jednoho rohu (např. protože je zrovna člověk chce chytit), nevládne zde v žádném případě mírumilovná shoda, morčata kvíkají, naříkají a každé se snaží zachovat si odstup od ostatních. 
Jestliže je nějaké morče příliš dotěrné, začne jeho „oběť“ tiše vrnět. Tento zvuk připomíná předení kočky nebo tiché vrkání.Je to zvuk, kterým se morčata navzájem uklidňují. Často je toto vrkání slyšet, pokud se zvířata nepohodnou či mají strach a cítí se nejistě. Tento zvuk nikdy neuslyšíte, když morčata spokojeně podřimují nebo když je jim evidentně moc dobře. Bývá spíše předzvěstí potyčky a jeho účelem je vyhnout se sporu. Pokud k potyčce přece jen dojde, morčata na sebe nahlas vrkají a cvakají zuby. 
Jediné důvěrnosti, které můžete pozorovat v morčecí skupině, je příležitostné olizování uší a očí, někdy také okusování srsti. Všechny tyto činnosti jsou víceméně projevem stresu. Je-li některé morče ze skupiny ve stresu, olizuje mu jeho spolubydlící občas uši. Pokud má morče zánět v oku či slzí-li mu oči více než obvykle, jiný člen skupiny mu je olizuje. Mnohá morčata se baví tím, že si hrají na holiče a okusují jiná morčata, především dlouhosrstá. Dosud není plně objasněno, proč to dělají, ale vědci se domnívají, že je to rovněž projev stresu – ve větších skupinách a opravdu velkých výbězích toto chování mizí. 
Docházíme tedy k závěru: morčata si vzájemně nepečují o srst, v normálních situacích se k sobě netulí a nevyhledávají těsný tělesný kontakt. Co si tedy morčata myslí o zvedání z pelíšku a mazlení, si každý může domyslet. Každému je snad jasné, že morčata běžně nelétají. Samozřejmě je jim tedy dost nepříjemné, pokud ztratí půdu pod nohama. Chytání a zvedání vnímají podobně, jako by byla ulovena a odnesena dravým ptákem – tedy jako opravdu nebezpečné a velmi nepříjemné.

Jak to, že se morčata i přesto nechávají od svého majitele zvedat a mazlit, dokonce při tom roztomile vrní a zavírají oči?

Morčata jsou plachá zvířata, za normálních okolností by před člověkem také utekla, pokud by se je snažil chytit. Ale v běžném výběhu či kleci je útěk zcela nemožný. Morčecí bydlení o hloubce ca. 80 cm nebrání chovateli v tom, aby morče bez problémů chytil a vyndal. Zvířata mohou utíkat jen do stran, brzy ale zjistí, že jim to není nic platné. Ze začátku se budou přesto snažit utéct, časem to však vzdají, zůstávají sedět a nechají se chytit. Morčata se velmi rychle naučí, co se jim vyplatí a co ne. Stejně jako se rychle naučí, že budou-li v určitou dobu hlasitě kvíkat, dostanou najíst, tak poznají, že útěk před chovatelem nemá smysl. 
Většina morčat upadne na klíně nejprve do stavu strnulosti. Ani se nepohnou a zkrátka jen sedí jak pecky. Je to vlastně jejich obranný mechanizmus. Časem se ale doslova „vzdají“, natáhnou se, často rychle dýchají a zavírají oči. Jejich srdeční frekvence ale jasně prozrazuje, že jsou ve stresu. Morče si mazlení neužívá – pouze se mu trpně podvolí. Mnohá morčata se nejprve snaží bránit, prudce zvedají hlavu proti ruce, která je hladí – zvedáním hlavy obvykle naznačují jiným morčatům, že se nemají přibližovat. Většina lidí se tím ale nedá „zastrašit“, dokonce si myslí, že morče jim strká hlavou do ruky proto, že chce pohladit. Považují to za výzvu k hlazení. Ale zamysleme se trochu – morčata zvedají hlavu, aby si ostatní členy skupiny udržela od těla. Proč by tedy tímto gestem od člověka vyžadovala pravý opak? To by bylo zcela nepřirozené, tato zvířata sice mohou své instinktivní chování trochu přizpůsobit potřebám chovu v zajetí, ale nemohou je změnit v úplný opak. Morčata sice hlasitě kvíkají, když se dožadují jídla (jinak je to ale varovný signál), ale i toto volání má tak jako tak stejný účel – upozornit skupinu: Pozor, teď dostaneme krmení! Protože se však morčata při hlazení postupem času natahují čím dál více a zklidní se, je to člověkem vnímáno, jako že se jim to líbí – a v hlazení se pokračuje. Vraťme se ale zpět k naší skupině morčat. Boj o hierarchii končí tím, že nadřazené morče zezadu vyskočí na záda morčete podřízeného a přitom ho lehce štípne – právě do zad nebo do týla. Podřízené morče se při tom přitiskne k zemi. Hlazení morčete po zádech není tedy nic jiného, než silné vyjádření dominance. Člověk si tak morče vlastně podrobuje. Na rozdíl od morčat však v tomto „nátlaku“ pokračuje. Morčata svou dominanci prosazují jen krátce a otázka společenského žebříčku je ihned vyjasněna. Člověk hladí stále dál – zvíře se doslova vzdá, zcela se podřídí, zklidní a natáhne se, aby člověku dalo najevo, že se mu plně podřizuje. Někdy začnou morčata dokonce i tiše vrkat – další pokus přimět člověka, aby už s hlazením přestal. Zde ale dochází k nedorozumění – kočky přece také předou, když se jim něco líbí – člověk automaticky předpokládá, že morčata také „předou“, když jsou spokojená. Morčata však tento zvuk používají výhradně tehdy, když se chtějí navzájem uklidnit. Pokud se člověk s morčaty takto proti jejich vůli často mazlí, považují ho jistě za zvíře na nejvyšším stupni žebříčku. Snaží se mu zalíbit, strpí od něj mnohé, ale vždy se chovají jen submisivně. Nechají si vše líbit, nehýbou se, ať už jim člověk dělá cokoli. Přesně takto reagují morčata na nejnižším stupni společenského žebříčku, která žijí ve stísněných podmínkách: zastaví se v koutě a nechají si vše líbit. Výše postavená morčata je mohou utiskovat, berou jim jídlo, neustále na ně vyskakují. Podřízené zvíře se již nebrání, rezignuje a vše strpí. Dokonce se pokouší dominantnímu zvířeti zalíbit, prostě dělá to, co si „šéf“ přeje. Stejně tak se chovají morčata i vůči člověku – pokud se s nimi člověk stále proti jejich vůli mazlí, nechají si od něho všechno líbit a snaží se mu vyhovět – protože se naučila, že nemá smysl se bránit. Takto násilně ochočená morčata si sice nechají mnohé líbit, přesto se však jejich chovatel nikdy nedočká toho, aby mu sama od sebe vylezla na klín, v klidu se usadila a prosila o pohlazení.

Údajně jsou i taková morčata, která dobrovolně přijdou ke svém páníčkovi, aby se nechala pohladit – proč to tedy dělají, když mazlení nemají ráda?

Takovéto chování jsme dosud mohli pozorovat jen za následujících podmínek: 
Morčata chovaná samostatně touží po společnosti, hledají rozptýlení a od svého chovatele si nechají jednoduše všechno líbit. Běhají za člověkem jako pejsek, nechají se mazlit a jsou přítulná. 
Morčata, která jsou chována na malé ploše (patrová bydlení, klece) a mohou se proběhnout, jen pokud jim člověk dopřeje volný výběh, mění své chování. Mimo jiné se pokoušejí být se svým páníčkem zadobře. Nechají se hladit, rychle zkrotnou a stanou se přítulnými. Takto ochočená zvířata se naučí, že na klíně chovatele je čeká jídlo, a šplhají ochotně nahoru, aby loudila. 
Pokud tato morčata přestěhujeme do velkého výběhu s početnými kamarády, okamžitě toto své chování mění a nechtějí, aby je člověk hladil a mazlil se s nimi. Jakmile mají morčata dostatek prostoru, aby před člověkem mohla utéct a nedala se chytit, stanou se plaššími a v člověku vidí jen to, čím vlastně pro všechna morčata je: ten, kdo přináší jídlo. 
Již mnohokrát jsme se ujali právě takových mazlíčků, ale tato zvířata hlazení a mazlení rychle odvykla, jakmile zjistila, že ve velkém výběhu mohou před člověkem kdykoli utéci, a přesto dostanou jídlo a mohou se proběhnout.

Ale pro případ nemoci je přece dobré, když je zvíře ochočené!

Každý správný chovatel jednou týdně své svěřence vyndá z ubikace a důkladně je prohlédne. To se samozřejmě morčatům vůbec nelíbí, ale časem si na tento rituál zvyknou. Neochočená zvířata sebou na klíně vrtí, poskakují, snaží se chovatele kousnout a jasně mu dávají najevo, že se jim prohlídka nelíbí. Ale přitom nemají tak velký strach, dobře totiž vědí, že je chovatel za chvilku vrátí zpátky. Není to úžasné? Nesedí chovateli na klíně strachy bez sebe, protože ho již znají a vědí, že jim nebude ubližovat. Chovají se k němu jako k ostatním morčecím kamarádům. To je pro ně spojeno s menším stresem, než kdyby jim chovatel svým neustálým hlazením a muchláním (ač nevědomky) dával najevo, kdo je tu šéf. Člověka považují za jedince vlastního druhu a zcela jasně mu dávají najevo, co si o něm a jeho chování myslí. Ale potom si od něj rádi vezmou kousek okurky, dají mu najevo, že je má nechat na pokoji, a chovají se tak, jak se morčata normálně chovat mají. Pokud takové morče onemocní, neznamená pro něj chytání a ošetřování jistě žádnou radost, ale i tak při tom není tolik ve stresu jako morče, které člověk násilně ochočuje a které si neustále podřizuje.

Takže morčata vůbec nezkrotnou, pokud se s nimi člověk nebude mazlit? Co vlastně mohu od morčete očekávat?

Morčata chovaná v podmínkách odpovídajících jejich potřebám se vám nikdy dobrovolně nevyšplhají na klín a nenechají se hladit, aniž by je člověk pevně držel. I tak ale zkrotnou, nebudou se chovatele bát, pokud je bude často krmit z ruky. Sami přiběhnou zkontrolovat chovatelovy ruce, jestli jim náhodou nenese něco dobrého, a hlasitým kvíkáním mu dají najevo, že chtějí nakrmit. Prostřednictvím pamlsku může chovatel mnohá morčata nalákat na svůj klín a důvěřivější zvířata mu tam zůstanou v klidu sedět, aby zde dostala a snědla svou oblíbenou dobrotu. Někdy se dokonce najde morče, kterému nevadí, pokud je při jídle zlehka hladíte pod bradou nebo na boku. Ale většinou si takové důvěrnosti nechají líbit právě jen do doby, než sežerou svůj pamlsek – pak utíkají. Po zádech a po hlavě se morčata za normálních okolností dobrovolně hladit nenechají, okamžitě odcházejí, jakmile se o to jejich chovatel pokusí. Ale pro tato morčata je chovatel opravdu přátelský tvor, tvor, který jim nosí jídlo a který je neustále neutiskuje a nevnucuje jim svou dominanci.

Christine Wilde (přeloženo z německého originálu: www.diebrain.de/Iext-kuschel.html)