Co příroda dělá špatně

Možná vám téma tohoto článku na serveru věnovaném chovatelům převážně čistokrevných morčat připadne jako nepatřičné a autorka článku, která se donedávna chovu čistokrevných morčat věnovala také, jako trochu pokrytecká... Nechci tu nikomu kázat, chci se jen zamyslet nad samotným principem šlechtění „čistokrevných“ morčat. 
Zamysleme se už nad samotným termínem „čistokrevný“, "čistá krev"...

Nám lidem se nelíbí morčata s dlouhým čumáčkem a stojacíma ušima. Šlechtěním přes mnoho generací jsme dospěli ke krásně kulatým hlavičkám. A také k tomu, že se sem tam narodí morče s tak krátkou hlavou, že má problémy s dýcháním, špatně mu rostou zuby a dříve či později hyne. Kdo je moudřejší? Příroda, která vytvořila morče s protáhlou hlavou bez zdravotních problémů budící horší estetický dojem, nebo člověk, který vytvořil (nebo znetvořil?) výtvor přírody k obrazu, který je bližší jeho estetickému cítění?

Příroda morčata oblékla do více či méně slušivých kožíšků, pak jednou přišel člověk a některá z kožíšků svlékl. Pomocí genetických mutací získal hyperaktivní naháče se zrychleným metabolismem, někteří cestou dokonce přišli o brzlík. Jelikož bez něj mohou žít, znamená to, že je to orgán nadbytečný, že člověk napravuje to, co příroda udělala když ne špatně, tak nadbytečně? 
Asi teď někdo namítne, že bezsrstá morčata by neměla být takto odsuzována, protože jsou naopak velice užitečná. Ač jim něco chybí, jsou údajně vynikající variantou pro milovníka zvířat – alergika. Přestaňme si lhát do kapsy. Zkuste se zeptat kteréhokoliv alergologa a ten vám řekne, že to je jen mýtus. Potvrdí vám, že alergie pouze na srst je naprostá výjimka, významnými alergeny jsou šupinky kůže, kožní maz, moč a v neposlední řadě prach z podestýlky a seno.

Dalším příkladem „přechytračování“ přírody chovatelem mohou být milí obříci - cuyové. Nechápu, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že u těchto morčat je zcela běžná polydaktilie, tedy mnohoprstost. Některé nadbytečné prsty jsou „normální“ prsty, jiné jsou tzv. „paspárky“ bez kostního základu – ty se běžně krátce po narození cuyíka odstraňují. Příroda vytvořila morče, chovatel z něj šlechtěním vytvořil splašeného obříka. Vedlejším produktem šlechtění jsou prstíky navíc, které ustřihne, aby se alespoň přiblížil počtu prstů daných přírodou.

Člověk mění prostředí, ve kterém žije a od pradávna se snaží měnit i zvířata tak, aby mu vyhovovala. Ze psa, coby společníka pravěkého lovce, postupem času vyšlechtil rasy vhodné pro lov, pro hlídání, a pak takové, které mu mají jen dělat společnost. A i přes tuto snahu majitel „voříška“ slýchá dnes a denně „Voříšci jsou stejně nejlepší, jsou chytřejší a zdravější než ti papíroví…“ Kynolog možná bude mít námitky a bude je podkládat rozumnými argumenty, hlas většiny ale těžko umlčí.

Chovatelé morčat nejsou navíc v chovu vedeni měřítkem užitečnosti, jako tomu je a bylo u psů. V chovu morčat jde jen a pouze o estetické hledisko. Chováme himi peruánce, cuy coronety, tan skinníky a satény jen proto, že jsou „krásní“, hezčí než kuní "něcojakorozeta" ze zverimexu. Ale zároveň každý druhý chovatel vzpomíná na své první rypaté zverimexové morčátko, které mu dělalo společnost třeba dlouhých sedm let, zatímco jeho papírová chlouba je ve třech letech považována již za zasloužilého stařešinu.

A nikomu to nepřijde divné.

A nikomu nepřijde ještě divnější obhajovat příbuzenskou plemenitbu odkazem na to, že v přírodě je také nikdo nekontroluje (neuvědomují si, že v přírodě zvířata narozená z příbuzných jedinců, mající v důsledku toho nějaký zdravotní problém, hynou; kdežto v péči chovatele přežívají a tuto vadu mohou vesele předávat dál). Příznivci příbuzenské plemenitby také trpí okamžitou ztrátou paměti, pokud někde vidí dokument nebo čtou článek o výzkumech, které ukazují, že v přírodě si zvířata vybírají geneticky co nejodlišnější partnery, a že stejné kriterium při výběru partnera podvědomě volí i člověk.

Zato ale vehementně moralizují o tom, že nesnažit se zachránit sirotka je naprosto správné a v souladu s přírodou, protože příroda je moudrá. Přešlechtěná samice nebo samice překrmovaná nepřirozenou potravou není schopná odchovat normálně mládě, uhyne a abychom nemuseli převzít odpovědnost za sirotky, které po ní zbydou, svalíme to na přírodu. Přijde mi přinejmeším zvláštní brát si na obhajobu přírodu ve chvíli, když lidský boj proti ní odnášejí bezbranná zvířata.

Ano správně namítáte, nebo alespoň ti z vás, kdo mě znají, že jsem sama chovala čistokrevná morčata, odchovala saténka s osteodystrofií, přišla o výstavní samičku při porodu, hnala se za chovatelským cílem v podobě tan peruánců. Ano to všechno je pravda. A to všechno mě poučilo a donutilo mně se nad tím zamyslet. 
V čem byla tan peruánka lepší než "něcojakorozeta" ze zverimexu, která mě k morčatům přivedla? Proč jsem měla spíš než z registrace černého peruánečka větší radost z toho, že se u té registrace vypravil přes velký stůl za mým hlasem a sápal se mi do náručí? 
A došlo mi, že jsem během těch let dávala větší důraz na to, co se dnes zpětně vidím jako vlastně úplně nedůležité. 
A tak jsem se za svým chovem čistokrevných morčat ohlédla a zjistila, že se na něj dá dívat také z jiné strany a že ten pohled nemusí být úplně příjemný.

DCnaxy
14.4.2008