Genetický salát

Nazdar, to jsem zase já.

Minule jsme rozebírali úlohu všenek v morčečím životě a veškeré trable, která nám lidi v jejich chovu způsobují. Dneska se podíváme, jak to vypadá s předáváním barviček, vírků a různých jiných dalších – lidmi tolik sledovaných – okras. Lidičky tomu říkají „genetika“ a „dědičnost“.

Zjistil jsem, co to ta moje panička pořád luští a spojuje a přepisuje. Vždycky vezme takový hustě popsaný papír, který nemůžu okusovat a mumlá si sama pro sebe slovíčka jako „zatracená červená“, „babička drátěnka“, „ten děsnej teddy gen“. Pak vezme druhý papír a neustále mě vyrušuje pořváváním „Co takhle červenou crestedku?“ i když ví, že červený baby já nerad. Pak píše na papír písmenka a spojuje a dvě hodiny se mračí. Když už se konečně usměje, tak to začíná nabírat obrátky. V tu chvíli přestávám pracovat na chovu všenek a jdu se podívat, kdo že mi to do bydlíku přibude.

Detaily potom nebudu popisovat, jednak tyto řádky může číst nezletilé dítě a jednak je to nepodstatné. Důležité je to, jak si naše ratolesti vybírají svou budoucí vizáž ještě u maminky v bříšku, protože legrace pak znovu začne v okamžiku, kdy se mamina rozhodne vyhodit své ratolesti z pohodlného a teplého bydla svého lůna do drsné reality.

Mimino coby embryo je velmi vybíravý tvoreček. Do chvíle, než mu v maminčině bříšku začnou pučet první chloupky, požaduje po své rodičce, aby konzumovala zásadně listy z módních časopisů a v TV programech koukala na barvy, které se nosí, aby nepřišlo na svět naprosto OUT. Nutí maminku surfovat po módních stránkách, když panička vypadne do práce a jeho prvním počinem je čmáranice (náčrt) jeho vzhledu. Nejčastěji: zelený přeliv, pěšinka přes bok, obrácený pruh chlupů…

V další fázi by měl následovat motivační pohovor maminky se stále ještě nahatým potomkem. Matka, respektující zásadu „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej…“, se snaží potomkům vnutit názor svého chovatele – takže bez přelivů, pěšinek, nežádoucích vírků atd. Leč stejně tak, jako v charakteru lidí, se i mezi morčecími dámami dá najít maminka, respektující více názor svého dítěte, než svého živitele – a tak vznikají nové varianty plemen (teddy crested, rex crested, atd.) Marnivější matky pak povolí svým potomkům nějaké ty prstíky navíc.

Pak následuje výběr a šití kožíšku na míru. Tato fáze je naštěstí limitována maminčinou „skříní“, kde jsou vyvěšeny typy kožíšků, zobrazeny barvy, kterých potomek může využít a je zde také k vidění nabídka typů vírků a pěšinek. Mímo koukne do skříně, zhnuseně konstatuje, že „Došla zelená… A tykadla taky nemaj.“ a oblíkne si kožíšek dle výběru. Následuje návštěva u kadeřníka, který vyfouká vírky a pěšinky, nabarví kožíšek dle nabízené palety barev a mímo je připravené střetnout se s krutou realitou.

Upřímně: miluju ten pobavený výraz své paničky, když se na svět vykutálí miminka, která si vybrala kožíšky zcela v souladu s barvami, které se zrovna nosí v Paříži. Panička koukne na děti, na maminku, na tatínka (ten se tváří obzvlášť nezúčastněně), do papírů s tou haldou písmenek, papíry vyhodí do koše, mamince nakrájí mrkev a jde upatlat miminkům kašičku se slovy: „Ten děsnej teddy gen… z třetího kolena ho vyškrábli…“

A já se zase těším, kterou babu mi dohodí příště.

DCken
9.4.2008