Střídání morčat jak bot

Návštěva imaginárního útulku pro nechtěná morčata

Dnes jsme navštívili jednu chovatelskou stanici, která se kromě chovu krásných výstavních morčat, poskytuje také azyl morčátkům, která z nějakého důvodu přišla o svoje původní domovy. Ptáme se jejích obyvatel na jejich osudy.

Jako první jsem oslovila velice půvabnou krémovou coronetku, kterou zdobí decentní šedá linka na uších:

Redaktor Daily Cavy (dále jen DC): Dobrý den. Povíte nám něco o svém životním osudu?

Amálka: Tak snad abych se nejprve představila ... Pravé jméno Vám vzhledem ke svému pohnutému osudu neprozradím, ale ráda bych, aby jste mi říkali třeba Amálka. Narodila jsem se v Brně, u jedněch moc príma lidí. U maminky mi bylo krásně, ale pak mi moje "slečna" začala vyprávět o lidech, kam půjdu, až povyrostu... Moc se mi to nelíbilo, přeci jenom tady už jsem to znala, věděla jsem, kde je pití, jídlo, a taky tety tu byly moc kamarádské. Jenomže co já zmohla. Netrvalo moc dlouho, moje slečna mě strčila někomu do ruky, a maminku už jsem nikdy neviděla.

DC: : To bylo jistě smutné a pro vás těžké, ale tak už to bývá, že mladí musí do světa...

Amálka: Jenomže to nebylo ještě všechno. Ve svém druhém domově jsem vyrostla, zkrásněla. Pořád se kolem mě motali a říkali mi, že už jsem velká holka, abych rychle baštila a přibírala... A já je poslechla. Sotva jsem si začala s novými spolubydlícími rozumět, strčili mě zase jinam. Nešla jsem nikam daleko, zůstala jsem u své paničky, ale v jednu chvíli jsem seděla na váze, a v druhé na mě koukal chlap. Dovedete si představit, co se mi v té chvíli honilo hlavou? Kousala jsem ho, škrábala, ale nic nepomohlo. Jednou jedinkrát, unavená z toho všeho namlouvání, jsem mu dala své svolení, uběhlo pár měsíců, a vedle mě se zničeho nic objevily tři malé kuličky - jo, kde těm je dneska konec ... 
A aby toho nebylo málo, tak panička přišla, chvilku se radovala, a pak řekla něco, čemu do teď moc dobře nerozumím. Znělo to jako "...pigment, a ta barva, no, nic moc.." Samozřejmě, že jsem měla radost, velikou. Ale víte, miminka jsem měla poprvé, tak jsem měla trošku strach. Najednou spoustu nových povinností a starostí. A panička, ta mi na klidu moc nepřidala.

DC: Ano, chování vaší tehdejší paničky také nerozumím. A co se tedy dělo dál?

Amálka: Když mi cizí lidé vzali Moje Děti, chápete? Moje maličké dětičky, bylo mi moc smutno. Tři měsíce jsem chodila jako tělo bez duše, a pak to tu bylo zase. Další nápadník - musím uznat, že tentokrát se vážně povedl :o) Krásné oči, veliká ouška - no, dlouho mě přemlouvat nemusel. Jenomže paničce, té se nedalo zavděčit. Myslela jsem, že jsem porodila ty nejkrásnější dětičky pod sluncem, ale prý že ne, a že neví, co si se mnou počít. Sotva jsem se vzpamatovala z toho, že mi je zase odvezli, ocitla jsem se sama v nějaké bedýnce. Chvíli bylo zima, chvíli teplo, a když už bylo teplo déle, byla jsem zase úplně jinde. A tady se mi ale vůbec nelíbilo. Holky, se kterými jsem měla bydlet, do mě pořád šťouchaly, kousaly, tak jsem dostala svojí klec. Poprvé v životě jsem byla sama. Ani nevím, jak mám tého "paničce" říkat - přeci jenom mít za život stále nové a nové paničky ... Přijde mi to ponižující.

DC:: A starala se o vás tahle panička dobře?

Amálka: Bylo nás tam moc, tak si to asi dokážete představit. Ráno jsme dostali beze slova najíst, napít, večer přišla zkontrolovat, jestli jsme všichni v pořádku, a to bylo asi tak všechno. Už si ani nevzpomínám, kde jsem potkala ty brebery, co se mi usídlily v kožišku. Dlouho si jich nikdo nevšímal, až když jsem začala ztrácet chloupky. Drápky se mi zakroutily, ouška zabělily a já po nocích plakala, kam že jsem se to dostala.

DC:: To je hrozné! Byla jste nemocná a panička se vám nevěnovala?

Amálka: Jediné, co jí zajímalo, bylo, abych jí udělala spoustu miminek. A když jsem viděla, jak mi kamarádky umírají vyčerpáním... Ale to už je minulost. Teď jsem u jedné báječné paničky. Ano paničky, tu mám moc ráda, a díky ní si tu můžu s vámi povídat

DC: A jak jste se vlastně dostala sem?

Amálka: Velikou náhodou. Jednoho dne se otevřely dveře, v nich stála paní a mluvila s mojí majitelkou o jednom miminku, co se narodilo asi před měsícem. Hned mi padla do oka, tak jsem jí chtěla pozdravit. Opřela jsem se o mříž a pískla jsem na ní Dobrý den. Páááni, to jste měla vidět - ten smutný pohled, kterým se na mě podívala. V tu chvíli mi došlo, jak příšerně asi musím vypadat...

DC: A ta paní byla vaše současná panička?

Amálka: Zastyděla jsem se, a šla se schovat. Jenomže ta cizí paní přišla, vzala mě do ruky a pohladila. To už jsem tak dlouho nezažila. Bylo mi najednou tak krásně... Pak se ale začala zlobit. Moc jsem tomu všemu nerozumněla, ale věděla jsem, že je to tak trošku kvůli mě. Prý, že takhle zubožený morčátko už dlouho neviděla. A do své klece už jsem se nevrátila. Ano, byla to moje nynější panička. Vyléčila mě, naučila mě zase důvěřovat dvounožcům, a dá se říci, že mě zachránila. Vím, jsou to asi silná slova, ale mám strach, že kdybych u dřívější majitelky zůstala o trošku dýl, už bych tu nebyla. Teď mám úžasnou paničku, která se o mě, a o ostatní kamarády a kamarádky moc hezky stará. A za to jí moc děkuju

DC: Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme vám mnoho štěstí a spokojený dlouhý život a hlavně abyste se už nikdy nikam nemusela stěhovat.

Bedřich: Tak prrr, co si takhle poslechnout něco o mě, že se někdo stěhoval, koho to zajímá. To já Vám můžu vyprávět, co je to život samce. Tyhle sladký řečičky, to se nedá ani číst.

DC: Dobrý den, pane... Jak vám mám říkat?

Bedřich: Jsem Bedřich, Samec Bedřich

DC: Dobrý den, pane Bedřichu. Texel, černý, nemýlím se? Copak byste chtěl vyprávět našim čtenářům?

Bedřich: Správně, kvalitní černá, jest mou vizitkou. Chci Vám říct, jak se dá život užít, nejenom prožít!

DC: Tak to si rádi poslechneme. Narodil jste se zde nebo jste také odněkud přicestoval?

Bedřich: Přicestoval? Nebuďte naivní. S mojí úžasnou barvou by vůbec v zahraničí neuvažovali nad prodejem. A navíc sem! Narodil jsem se v Praze, mám dvě sestry, ale ty nemají budoucnost. Jsem prostě nej. Sbírám titul za titulem!

DC: Měla jsem na mysli, jestli jste se narodil u té paničky, u které teď žijete...

Bedřich: Samozřejmě, že ne.

DC: Titul za titulem? Vystudoval jste vysokou školu? Či snad více vysokých škol?

Bedřich: Myslíte, že ke svému životu potřebuji nějakou školu? Já?? To co umím, jsem se naučil sám, a žádnou příručku na život nepotřebuju. Měl jsem na mysli soutěže krásy, které pravidelně vyhrávám. A pak mi slečny samy skáčou do pelechu!

DC: A proč jste se tedy musel stěhovat z domova, kde jste se narodil?

Bedřich: Protože mí majitelé nebyli schopni mi poskytnout tolik "zábavy" kolik si zasloužim. Jednoduše řečeno, chtěl jsem víc. Jediný další samec, byl můj vlastní otec (taky takovej Samec, jako jsem já - jsem po něm), a vhodných manželek bylo málo, tak jsem prostě šel. A nelituju. Prošel jsem spousty domovů a vyrobil tolik mimin, kolik jsem jenom stihl. A že to umim. Žádná baba si na *** se mnou nestěžovala!

DC: Chápu, že jste musel "vyletět z rodného hnízda", ale proč další změny domovů?

Bedřich: Nikde neměli tolik samiček, abych mohl zůstat. Vždycky jsem vo*** co se dalo. Někdy, přiznám se, všechno, co se mi zlíbilo. To Vám pak byl rachot... Takové noční výlety, co si budem povídat, že. To o zakázaném ovoci určitě znáte... No, a pak jsem měl všude příbuzný, co si žili vlastním životem. A já musel zas o dům dál. Tohle je můj pátý domov a třicátátřetí manželka - kdyby Vás to zajímalo.

Carmen: Bedřichu, nemachruj. Je to tvoje třicátátřetí manželka - ale taky poslední. Už je s tebou rok a nic - když chtěla děti, tak musela za sousedem! Paroháči!

DC: Dobrý den, a kdopak jste vy?

Carmen: To snad pozná každý, ne? Jsem peruánka, černobílá (pokud byste byla barvoslepá). Jmenuji se Carmen.

DC: Pardon, omlouvám se. A co Vás tedy k nám přivádí? Máte snad také nějaký příběh, který by mohl naše čtenáře zajímat?

Carmen: Mohu vám o sobě vyprávět, zda to bude čtenáře zajímat musíte posoudit vy. Narodila jsem se v jedné renomované chovatelské stanici. Paní chovatelka ze mě byla nadšená, a že prý budu šampionka všech výstav. Když mi ale byly tři týdny, začala se na mě mračit a ani ne za týden si mě už odnášela moje nová majitelka.

DC: Zmínila se Vám o důvodu, proč jste musela pryč, když ještě pár dní předtím z vás byla tak nadšená?

Carmen: Něco o vírkách říkala - co já vím, mám dva a krásný - na zadečku - koukněte... Nová majitelka se o mě hezky starala, ale a bylo to se mnou tak jako s Amálkou - sotva jsem dorostla, šla jsem na váhu a stěhovala se do vedlejší místnosti k jednomu neomalenci. No co myslíte - hned první noc mě znásilnil! Surovec jeden! A přesně za 68 dní se mi narodili - 2 jeden chlapeček byl přesná moje kopie a holčička zas kopie toho surovce. Panička byla nadšená. Ale sotva jim byly tři týdny, tak se na nás (na mě a moje děti) začala mračit. Nechápu to. Co je na třech týdnech věku k mračení. Čekala jsem, že děti za týden půjdou do světa - říkala mi to kmotřička, co tam se mnou bydlela. Co jsem nečekala, že za týden půjdu do světa i já.

DC: Chápu správně, že jen co jste založila rodinu, hned Vás zase rozdělili?

Carmen: Nejenže nás rozdělili. Stěhovala jsem se od té paničky úplně pryč. V mém novém domově nás bylo víc, ale nebylo to tam tak úplně špatné. Jídla jsme měli dost - a třeba oproti Amálce jsme tam měli i dobrou zdravotní péči. Zkamarádila jsem se tam s jednou peruánkou a říkala jí o té záhadě třetího týdne.

DC: A Vaše děti, co ony měly s Vaším odchodem společného?

Carmen: Ano, už se k tomu dostávám... Ta kamarádka, byla to opravdu dobrá kamarádka, mi vysvětlila, že to se u nás peruánců stává, že dřív nebo později se prostě objeví vírek a my pak už nejsme výstavní, dokonce ani do chovu se nehodíme, i když to s námi občas zkouší. A aby jsme zjistily, jestli je to u mě také tak, že mám někde nějaký vírek navíc, tak mě celou ostřihala. A ano! Byl tam! Na boku!

DC:: Jak jste se s touto - smím-li to tak říci - vadou smířila? Přeci jenom dáma vašeho formátu ...

Carmen: Nikdy mi to jako vada nepřipadalo. A navíc - mé nové paničce to zřejmě nevadilo, alespoň se mi to tak zdálo. Tak přišel nový partner (ten na mě byl moc hodný) a nové děti - tentokrát tři. Pořád jsem je prohlížela a jak jsem někde viděla nějakej chloupek špatně růst, hned jsem ho olizovala a uhlazovala, aby se to narovnalo. Tak uběhly tři týdny a panička se stále usmívala a byla spokojená. I čtvrtý týden proběhl jak měl. A pak šli všichni tři do světa, žádné mračení, jen stále opakované "ano je standartní". Já vám byla tak hrdá!

DC: Takže nakonec všechno dopadlo k Vaší spokojenosti. To jsme rádi. Máte nějaké zprávy o svých dětech? Ono ztratit kontakt není vždy jednoduché

Carmen: No právě. Jednoho dne panička přišla, nejdřív brečela, pak nadávala a zase brečela. A prý že nechápe, jak je to možný. A zas opakovala něco o vírkách a koukala se na mě vyčítavě. Já to pochopila - v novém domově už děti neměl kdo upravovat.

DC: Teď je na snadě otázka, jestli se chystáte na další potomky, když víte, že tento nedostatek je z vaší strany dědičný

Carmen: No co myslíte. Panička se na mě moc zlobila. Říkala to paní, která k ní přišla na návštěvu, že už mě nechce, že jsem jí prý podvedla (ale já to myslela dobře! opravdu). Paní si mě vzala na klín a prohlížela mě (už jsem zas zarostla, vírek najít nemohla i kdyby chtěla a já dělala, že vůbec nic nevím) Ale to vám tak strašně šimralo, jak mě prohlížela! Tak jsem jí kousla. Řekla, že jsem ďáblík (odhadla mě za pár minut) a odnesla si mě s sebou domů - byla to moje současná panička. Mám se tu krásně a jezdíme po výstavách a už mám taky svoje pohárky a jsme všichni spokojení.

Ríša: To se Vám to řekne, potomci, děti, mimina .. Já jsem to svým majitelům pěkně zavařil - kam se na mě všichni hrabete!

DC: Dobrý den. Zlatý americký teddík?

Ríša: Vidíte správně. Richelieu jméno mé. Ale můžete mi říkat Ríšo. S velkou slávou si mě dovezli, až z Holandska pocházím.

DC: Jakpak jste svým majitelům "zavařil" smím-li se ptát?

Ríša: Že prý rozšířím řady zlatých teddíků - mojí maličkostí možná. Ale já jim nestačil - chtěli mimina. Kdyby se mě rovnou zeptali, jestli chci, ale oni né. Jednoduchá to rovnice - chlap x ženská = mimina. Fujtajbl. 
Jako ty jejich samičky, no docela ujdou - ale ten chlapák co bydlí támhle naproti, Pitrísek se jmenuje - to je kus! Nechápu, že mě k němu nepustěj! To by viděli! Filmy bysme mohli natáčet. Jakou má krásnou prdelku, jak s ní kroutí - no vidíte to? Já se snad ***

Všechny postavy zde vystupující jsou smyšlené, podobnost se skutečností je čistě náhodná :o)

DCzz & DCnaxy
6.12.2007