Mám jich sto a všechny je mám rád(a)

Když se tak rozhlédneme po naší chovatelské veřejnosti, vidíme chovatelské stanice, které mají jen pár morčat a pak jsou chovatelské stanice, které mají morčat doslova nepočítaně.

Samozřejmě že k dosažení vynikajících a ne jen nahodilých výsledků v chovu i na výstavách je třeba mít širokou chovatelskou základnu, jinak se o nějakém cíleném šlechtění asi nedá hovořit. Na druhou stranu je třeba k úspěšnému chovu se o chovná zvířata patřičně starat a to zabírá čas. Kde je ta hranice, o kolik morčat se jeden nadšenec může postarat? 
Jistě že záleží na spoustě věcí – na tom, kolik volného času chovatel má, zda má k ruce nějakého pomocníka (známe maminky nadšené chovatelky, které stejné nadšení pěstují u svých ratolestí) a v neposlední řadě je tu i finanční stránka – jsou to sice jen malí hlodavci, ale přeci jen toho sežerou hodně.

Může mít ale chovatel třeba 50 nebo i 100 morčat a dát jim takovou péči, jakou potřebují? Může každé vzít alespoň jednou denně do ruky? Víme přeci, jak rychle se vyvíjí zdravotní problémy morčat – i těch 24 hodin může být dlouhá doba ve chvíli kdy se vyskytne akutní problém, o problémech dlouho se táhnoucích ani nemluvím. Vždyť i udržet v hlavě kdo s kým kdy a s jakým výsledkem nemůže být vůbec sranda – to aby na to měl chovatel rozsáhlou databázi. To všechno se s ale asi s opravdovým nadšením a dostatkem volného času zvládnout dá. Ale může mít takový chovatel ze všech těch zvířat a každého jednotlivě radost? Může je mít všechny a každého zvlášť rád? Samozřejmě jsou morčata, která si svou povahou člověka koupí, některá jsou víc „komunikativní“ v kontaktu s člověkem, jiná si vystačí navzájem a kontakt s člověkem nevyhledávají a majiteli pak tolik k srdci zřejmě nepřirostou. Ale i tak – když má člověk doma zvíře (a nemá ho vysloveně na maso či pro vejce), tak ho asi má proto, že k němu má nějaký vztah. Jaký vztah může mít člověk k zvířeti, když lépe než zvířata samotná zná jejich bobky, hromady podestýlky, koše trávy, pytle sena, bedny granulí. Nejsou v tomto případě samotná zvířata vlastně vedlejší? Nejsou jen jakýmsi prostředkem k získání pohárků a jakési chovatelské prestiže?

Znám několik chovatelů, kteří mají desítky morčat, morčata se u nich mají dobře, jsou spokojená, nejsou to plašani, kteří se děsí lidské ruky. Znám ale i takové, kteří ani řádově nevědí, kolik morčat vlastně mají, nemají přehled o tom „kdo s kým kdy a s jakým výsledkem“. Je to samozřejmě každého věc, pokud se o svá zvířata dokáže postarat tak, že nestrádají. Padesátka morčat běhající v létě ve výběhu na zahradě, v zimě v samostatné místnosti v prostorných ubikacích je trochu něco jiného, než stejný počet v malých boxech od podlahy po strop v paneláku – to se člověku moc nechce věřit, že jsou spokojená.

Každopádně by mě zajímalo, zda takový chovatel se stovkou morčat dokáže s čistým svědomím říct, že má každé z nich opravdu rád.

DCex
1.9.2007